BLBINKY A BLÁTO

BLBINKY A BLÁTO
  • Výrobce: DHARMAGAYA
  • Kat. číslo výrobce: 9788074360572
  • Záruka (měsíců): 24
Akční nabídka
Kód produktu: AD3704
Původní cena: 168,00 Kč
Cena bez DPH: 130,91 Kč
Cena s DPH: 144,00 Kč
Ušetříte: 24,00 Kč (14%)
Dostupnost: Skladem
Počet kusů skladem: 2

BLBINKY A BLÁTO

Andreas Weber s Emmou & Maxem
Akční knížka vhodná do velkoměst & pro stavbu domečků na stromech

Anotace

Příroda čím dál tím více mizí ze života dětí. Ulice, účelové městské stavby a bezútěšné agrární stepi stále silněji omezují prostor pro jejich aktivity. Školní povinnosti a přesně nalinkované volno dětem ponechávají jen omezený čas na to, aby si mohly skutečně svobodně hrát.

Autor spolu se svými dětmi Maxem (13) a Emmou (10) přinášejí návrhy, jak se děti mohou venku projevovat opravdu přirozeně a svobodně jako „za starých dob“. Jejich nápady sahají od spikleneckých pokynů nabádajících k přeměně vlastní zahrady v dobrodružnou zónu až po výzvu k přestavbě školních dvorů a ulic měst v divoké přírodní prostory.

Tato „příručka živosti“ přináší inspiraci rodičům, dětem i pedagogům. Rodiče zde najdou ekofilozofické úvahy a postřehy, děti zase konkrétní rady, jak mohou samostatně tvořit a hrát si podle svých skutečných představ – navzdory rodičům a učitelům, kteří se dětskou přirozenost většinou snaží vměstnat do dospělého pohledu svázaného současným stavem naší společnosti. Pryč se studenými, sterilními parky a zahradami, vzhůru za tvořivým, opravdovým životem v přírodě! 

„Divočina je tam, kde si člověk může bez zábran hrát.“ - GARY NABHAN A PAUL TRIMBLE

„Potřebujeme lidi, kteří mají dost odvahy na to, aby vydrželi ve městech a znovu je proměnili v divočinu.“ - DAVID ABRAM

Hra je nejvyšší formou bádání.“ -  ALBERT EINSTEIN

 „Andreas Weber odhaluje samozřejmost, které je vším, jen ne samozřejmou: živlem dětí je příroda. A vhodná je i pro dospělé.“ – Reinhard Kahl, výchovný vědecký pracovník, autor a spoluzakladatel sítě „Archív budoucnosti“ (Archiv der Zukunft).

 

O autorovi

Dr. Andreas Weber, narozen 1967, vystudoval biologii a filozofii. Je politickým poradcem a novinářem a za svou reportáž v GEO „Lasst uns raus!“ (Pusťte nás ven!) obdržel Německou cenu reportérů (Deutscher Reporterpreis) 2010. Je autorem řady knih, mezi nimi Mehr Matsch! Kinder brauchen Natur (Více bláta! Děti potřebují přírodu) a Alles fühlt. Mensch, Natur und die Revolution der Lebenswissenschaften (Vše cítí. Člověk, příroda a revoluce věd o životě). Žije se svými dětmi Emmou a Maxem v Berlíně a Varese, Ligurii.

Více na www.autor-andreas-weber.de (Pouze německy)

 

Obsah 

Úvod: Ven do nitra světa
Více života. Více lásky. Dospívání

Svět je dar
Povolit. Umazat se.  Být chtěným

Z golfového trávníku na rajský úhor
Jak se z vlastní zahrady stane dobrodružná zóna

Zvířátko pro každého
Cizí živost může zachránit tu naši

Obsaďte městský park
Smrt městské zeleni, ať   žijí domečky na stromech!

Škola jako divočina
Neučí nás škola, ale život

Nabourejte se do svého hřiště
Ze zajetí vybavených hřišť do světa, který sami vytváříme

Všichni milují život
Svépomocná skupina za princip přírody

Zástupy dětí do ulic
Městská přestavba zgruntu

Výhledy
Za pedagogiku nezdaru

Komu je určena tato kniha? 

Blbinky a bláto jsou experimentálním dílem pro všechny. Neboť my všichni máme potřebu si hrát. Chtěli bychom tak činit zodpovědným způsobem a přitom méně naslouchat konvencím a důvodům zakotveným v pojistném právu nežli celým naším tělem vibrujícímu prožitku toho, co je pro nás dobré.

Co znamená „všichni“? Děti, které o nudné neděli hledají nějaký nápad, aby v sobě pocítily život. Rodiče, kteří ve svém bytě ve staré čtvrti lamentují nad tím, že jejich děti nevyrůstají vedle nějakého statku. Učitelky, které už léta sužuje, že mají svázané ruce, třebaže mají hned za rohem smyslově lákavou divočinu. Žáci, kteří nechápou, proč jiskrný svět proměněný ve školní látku pozbývá veškerého kouzla. Tato kniha je tedy zamýšlena pro velmi odlišné uživatele zároveň. Proto se text splétá ze tří nitek, které se dají rozlišit díky různé úpravě. Každá kapitola začíná nejprve krátkou příhodou, z níž se odvine téma a klubko myšlenek v jeho pozadí – tedy oblast určená dospělým.

Otázka, do čeho a jak se vy, děti a mládež, můžete pustit, co můžete dělat, přijde na pořad v následující části na čtverečkovaném papíře. Samozřejmě není úplně od věci, aby do ní po očku nahlédli i dospělí. Možná se dozví něco více o tom, nad čím se děti zamýšlejí?

Abych na to sám nezapomínal, pomohly mi moje vlastní děti Max a Emma. Na konci každé kapitoly dávají tipy, varují před předsudky a vyprávějí, jak se jim vede ve světě, v němž ze všeho nejvíce potřebují dobré známky. Tyto texty jsou od ostatních odlišeny tak, aby se daly snadno rozpoznat.

Škola jako divočina

Škola jako divočina. Neučí nás škola, ale život

„Nedovol nikdy žádné instituci, aby určovala, jak máš jednat.“ - Marshall Rosenberg

Před pár lety jsem si se svými dětmi prohlížel gymnázia, která leží ve spádové oblasti našeho bydliště. Byly dny „otevřených dveří“, a Max se musel rozhodnout, kam dál. A tak jsme se se stovkami dalších rodičů šinuli chodbami, které byly cítit šatnami, starou svačinou a potem strachu.

Děti se rozhodly poměrně rychle, která škola jim vyhovuje. Já jsem ale seděl v aule a pokoušel jsem se nenechat se převálcovat vlnou beznaděje. Koneckonců to bylo cítit z každého póru linolea, navzdory pyšně představovaným profilům školy — přírodovědné s laboratorními prostorami, které byly na špici moderní techniky, nebo humanitně-hudební s bigbandem a velkým orchestrem — šlo především o jedno: dobře obstát. Nechat se hodnotit od rána do večera a přitom bodovat. Žádána byla výkonnost, měřitelnost, ochota stát se věcí.

Nezapomenutelný zážitek přišel úplně nakonec. Na opuštěné chodbě stály titěrné konstrukce do výše prsou. Byly to ze dřívek a fólie poslepované kostry fantastických staveb a mezihvězdných stanic. Můj syn se struktur opatrně dotýkal špičkami prstů. Vtom za ním zazněl strohý hlas: „Nedotýkat se! To je umění!“

Čeho by se ale měl člověk dotýkat, když ne uměleckých děl? Co by měl člověk jíst, když ne jídlo? Co by měl člověk líbat, když ne jiné tělo? Umění, prozíravě se domníval americký spisovatel Henry Miller, nepojednává o ničem jiném než o smyslu života. Poselství učitelky, která nás přistihla na prázdné chodbě, bylo jasné: „Život nemá smysl! Život je záležitostí autorit a nemá co do činění s tvými přáními a tvou schopností tato přání vyplnit! Nedotýkej se otázky po smyslu svého života! Nenásleduj svůj cit! Nenásleduj svou intuici! Nejsi v pořádku! Buď takovým, jakého tě chceme my, jen tak můžeš postoupit!“

Když začne škola, začne „tvrdá realita“. Škola je — ať už s hravými výukovými metodami nebo bez nich — místem, kde se lidé učí kázni ve jménu světa, v němž živí tvorové nejsou účelem, nýbrž prostředkem. Jako prostředek už ale nejsou živí. A přesně to učí škola — děti zde za mnoho bolestivých let pochopí, že v tomto světě, v němž se všechno a všichni bez ustání hodnotí, může člověk existovat jedině tehdy, je-li mrtev. Dlouho jsme nechápali, že škola tímto způsobem připravuje náš hospodářský systém, v němž rovněž nemá význam nic, co se nedá vyjádřit (peněžní) hodnotou. Abychom byli zcela důslední, museli bychom proto každou kritiku životu nebezpečného koncernového kapitalismu začít kritikou školy. Vše, co se posuzuje podle účelnosti, se zhodnocuje — a poškozuje. Tímto způsobem škola systematicky vychovává děti k tomu, aby samy sebe nedoceňovaly. Škola často pokračuje ve zneužívání dětí pro své vlastní potřeby, s čímž už začali rodiče, jen to nedotáhli úplně do konce. Dítěti není dovoleno rozvíjet svou osobní a individuální živost. Musí se jí vzdát, aby plnilo cíle druhých. Jsem jen tehdy hodný a chtěný, pokud jsem co nejméně živý.

První moderní školský systém byl založen v 18. století v Prusku za účelem posílení státu a výchovy schopných vojáků. V jeho základech nebyly žádné humanistické ideály. Většina škol je ale ještě stále systematicky podezřívavá vůči vlastním hravým popudům a vlastnímu cítění. To znamená — v konečném důsledku se zápisem do školy začíná kampaň násilí vykonávaná na nás samých.

Tyto poznámky by neměly odradit ty učitele, kteří se s veškerou svou duševní energií pokoušejí v dětech vidět lidi a podporovat jejich lidskost, humorem, tolerancí a čilým zájmem. Často jsou tito učitelé anděly našeho dětství, bytosti tepla a světla, jež svým vlastním jednáním ukazují, že svět, který se často jeví pochmurně a nelítostně, je ve svém jádru úplně jiný. Ale i oni to mají těžké v útvaru, který si strukturálně může zvolit jen jeden účel jako třídicí rošt velkotovárny. I pro ně je těžké udržet si postoj dávání a radosti v atmosféře násilí.

Co by ale bylo školou života? Americký psycholog Marshall Rosenberg postavil svůj koncept „nenásilné komunikace“ na myšlence, že všichni lidé mají řadu druhově příznačných emocionálních potřeb. Podle něj vyplývá většina konfliktů — s ostatními, ale také se sebou samými — z toho, že tyto potřeby nevnímáme. Místo abychom připustili své vlastní potřeby — a naslouchali potřebám druhých — ustavičně hrajeme hru na to „Kdo má pravdu?“, jak uvádí Rosenberg Je to hra školy, v níž se zdá, že vždy vyhrává jen jeden: ten vepředu u tabule. Jak však tvrdí Rosenberg, když nenaplníme své potřeby, všichni za to jednou zaplatíme — my sami i všichni ostatní zúčastnění.

„Když ve hře ,Kdo má pravdu?‘ prohraješ, zasloužíš si trest. Dovedete si představit ďábelštější koncept výchovy lidí?“ ptá se Rosenberg. Pro něj proto existuje jen jedno vysvětlení, proč vynakládáme dvanáct let v životě svých dětí na nácvik této hry: „Základní účel výchovy spočívá v tom, aby se násilí stalo snesitelným.“ Z této perspektivy odrážejí drsné krvavé střílečky se svými killstreaky, do nichž se školáci noří odpoledne po vyučování, onu násilnost, kterou si osvojili ráno ve škole. Poté, co se vyučili násilí na sobě samých, ho dále rozvíjejí ve virtuálním programu proti druhým.

Jaké má ale dítě potřeby? A jaké má potřeby každý jednotlivý člověk? V jejich středu stojí touha po tom, moci tvůrčím způsobem zakoušet a rozvíjet vlastní živost tak, že ji druzí laskavě zrcadlí. A právě tuto laskavost také darovat druhým — přijímat jejich živost. Tedy být živý ve vlastní jedinečnosti a být živě spojen s ostatními.

Rosenberg to nazývá „přirozeným dáváním“ a domnívá se, že každý člověk přichází na svět s takovouto základní potřebou — s potřebou spojovat se s druhými tak, že je toto „přirozené dávání“ umožněno. To je, tvrdí Rosenberg, hra, kterou chceme spolu hrát. Říká tomu „vzájemné zpříjemňování si života“. Tato hra je ovšem všeobecně podezřelá. Jedná se o tutéž všeobecnou podezřívavost, jež vyhání děti z veřejné zeleně a bere jim svobodu volně nakládat s těmi pár hodinami odpoledne po škole — náš sklon k nedůvěře a kontrole, jenž dětem odnímá živost.

Rosenberg svou myšlenku označuje jako „řeč života“. Život znamená mít existenční potřeby: potřebu nedotknutelnosti, ochrany, obživy, potřebu lásky, výměny, toho být slyšen a viděn, růstu a rozvoje. I buňka — právě tak jako my — není ani tak mechanickým procesem či zmenšeným průmyslovým zařízením jako jedincem, který se každým okamžikem znovu utváří z hmoty přijaté stravy. Již jedna jediná buňka cítí touhu po sobě samé. Život je dychtěním po další existenci. Živost znamená mít potřeby — a potřeby, jak vypozoroval Rosenberg, jsou způsobem, jímž se v nás život hlásí o slovo.

Největším nepřítelem svobodného, bezstarostného vyjádření vlastních potřeb je naše trvalá ochota neprojevovat své potřeby, avšak vynášet soudy o ostatních. Neslyšet potřeby, nýbrž soudy o nás samých. Škola je místem odsuzování. Každé slovo, každé gesto může být při vyučování použito proti nám. Žáci jsou neustále monitorováni radarem. To je ovšem strukturální násilí. Jiná škola, ta, která přitakává živosti a dává prostor rozvoji, bude možná, teprve až budou potřeby nadřazeny hodnocení.

Možná to je jedinečná pedagogická „technologie“ — ponechat dítěti jeho živost. Přitakat jí. Uznat ji v jádru jako nádherný projev svébytné osobitosti. Připustit živost znamená vzdát se moci. Znamenalo by to důvěřovat v to, že v sobě neseme zrovna tak bohatý růstový program jako lípa, ze které se stane strom, jako mladý vlk, hyfa muchomůrky. Neznamenalo by to, že kultura je něčím nadbytečným, ale že by jejím cílem muselo být zprostředkovávat naši živost a živost druhých tím, že se naučíme vyjadřovat své potřeby a vidět potřeby druhých. Znamenalo by to, že by kultura musela být především cvičením vnímání, nahlížení a toho být nahlížen, a ne neustálou zkouškou pod hrozbou trestu. Taková kulturní mise být mohla být úkolem našich škol.

Toto je chvíle, kdy do hry vstupuje příroda. Neboť s ní se otvírá prostor nenásilné komunikace. Tento prostor je místem, odkud pocházíme, kde jsme vznikli jako gesto „přirozeného dávání“ — jako dárek tvořivého světa. V přírodě můžeme vždy slyšet „řeč života“, kterou by se naše výchovné instituce musely neodkladně naučit.

Zrovna jako rodič může svému dítěti splnit ústřední potřebu lásky, vidí-li jeho prosby a zachytí-li a zrcadlí-li laskavě jeho city, také příroda působí jako partner plný živosti, jenž umožňuje duševní spojení. Příroda mi ukazuje dimenze mé vlastní živosti, ukazuje zákonitosti květu a vadnutí, zrození, nutnosti zemřít, nemoci a uzdravení, aniž by nade mnou vynášela soud.

Příroda má z tohoto hlediska rodičovskou funkci: odráží bez vysvětlování mou živost, s laskavou přejícností mě živí, ale svým panoramatem vývoje a umírání zároveň zabraňuje veškerým iluzím o všemohoucnosti, věčném životě a o tom, že mohu sníst větší kus koláče, než skutečně potřebuji, aniž bych utrpěl škodu. Ne-lidští tvorové o nás nemají žádné mínění. Jsou prostě tady. Zdraví nás a přijímají nás ve vší své životní radosti — nebo v plné síle svého neodvratitelného utrpení — a je úplně jedno, zda jsme jednička v matematice nebo nula v házené.

Jak dospějeme od školy násilí, která neustálým posuzováním činí z lidí účely, ke škole života, v níž živost vítá živost druhých? Nejlepším prostředkem proti školnímu zneužívání hodnocením a zhodnocováním je zjednat takový přístup do školy, který bude otevřený pro přírodu. Ale i zde platí — příroda a divočina nejsou zdrojem, nýbrž životním postojem. Vztaženo na děti to znamená povolit více her, více svobody, více opravdových jiných životů. Vzpomeňme si — princip přirozenosti není principem rezervace chráněných vzácných druhů se zákazem vstupu, nýbrž principem kreativity, svobody, míšení, kooperativity.

Z toho konkrétně plyne: škola, která se upíše divočině, je místem, jež snižuje kontrolu a posiluje vlastní zodpovědnost — ne ale v nějakém pseudosvobodném prostoru, kde se úplně nakonec přece jen znovu hodnotí, nýbrž s opravdovým rizikem pro všechny zúčastněné, že mohou ztroskotat. Divoká škola se zříká účelů. Jeden den v týdnu uvolňuje pro život venku, ať už je to v lesích a polích před branami maloměsta, nebo na úhorech, v zařízeních a ulicích v centru metropole. Divoká škola přináší jiný život, vnáší zvířata i do všední výuky — nezavírá je ale do stájí, které potom děti jen s nevolí udržují. Škola živosti nerozšiřuje školní dvůr o zahradu, o kterou se je nutno na střídačku starat, nýbrž ruší hranici mezi „dvorkem“ a lesem, a nejspíš i mezi školním dvorkem a statkem. Živá škola vyplňuje mezeru mezi životem a učením — ale ne tím, že se chápe celoživotního vzdělávání coby první instance, jak se dnes inzeruje, avšak tím, že chápe učení jako něco, čeho si žádá živost. Ta je přednější, vše ostatní jde za ní.

Čísla mluví jednoznačně: školy, jejichž venkovní prostory mají přírodní podobu, fungují prostě lépe. Zažívají v průměru o třetinu méně těžkých konfliktů než v institucích, v nichž děti tráví přestávky na betonu a asfaltu. Při vyučování venku je pozornost žáků měřitelně vyšší než ve třídě. Není třeba se tomu divit — kdysi se škola života beztak odehrávala uprostřed jiných existencí.

Příslušná pozorování učinil americký pedagog David Sobel během výzkumného pobytu v Karibiku na ostrově Carriacou. Děti tam tráví odpoledne ještě stále hraním si na lovce a sběrače. Potulují se v malých, věkově smíšených skupinkách, cpou se ovocem a občas skolí malé zvíře, které si vezmou s sebou domů. Hranice mezi vážnou věcí a hrou, mezi radostí a nezbytností, mezi fantazírováním a cvičením se tu stírá. Děti se učí, co je nutné, ale učí se to svobodně a bez dozoru. Hrají si na lov, plížení, sběr, vaření, přípravu jídla — tím, že loví, plíží se, něco sbírají, vaří a připravují jídlo. To, z čeho jsou nadšení, je současně životní realitou, tím, oč tu jde. Kdo by jim nezáviděl…

Škola je místo, kde se dětem nejméně naslouchá, protože se o nich už všechno ví. Je legrační, že ty se pak moc nezapojují. A místo toho jsou někde úplně jinde.

Přesto — můžete to vzít do vlastních rukou. Máte sice nejméně moci, umíte ale vzbudit nejvíce soucitu. Máte-li skutečně nějaký plán a ten vezmete do vlastních rukou, pak to má maximální účinek. Tomu, když úderné komando žáků promění vyasfaltovaný dvorek v bahnitý úhor, budou zaručeně naslouchat reportéři místních novin. Děti, které samy berou výchovnou mizérii do svých rukou! To otisknou. Přinejmenším jednou a se skupinovou fotkou.

Vidíte, je to jako se vším — záleží na vás. I když jste vlastně ještě příliš mladé pro taková rozhodnutí. A nikdo vás nechce nechat. Nápady, které teď sepíšu, můžete použít — ale můžete je také — výjimečně — přenechat svých rodičům, učitelům a jiným úředním osobám. Neboť škola je úředním aktem, ať už chceme nebo ne. Začněme jí konečně otřásat.

Poskytnout stromy k lezení

To je taková malá změna, která by mohla vše zvrátit. Už jste o tom přeci někdy slyšely. Mávnutí motýlích křídel za Himálají, jež způsobí obrovskou bouři v Evropě. Malé pošťouchnutí na správném místě. Funguje to tak celé: škola, v níž žáci mohou jen tak lézt po stromech, vám navrací vlastní zodpovědnost. Nechává vás samostatně se rozhodovat také v jiných věcech. Podstupuje riziko. A proto podstupuje ještě další rizika. Rizika ale znamenají: život. Život je totiž z dlouhodobého hlediska smrtelný. A jen proto je člověk živ. Taková škola už taky nebude poukazovat na „bezpečnostní důvody“, jakmile se její vedení dostane trochu do stresu. Pravděpodobně i sám ředitel bude odpoledne šplhat po větvích. V takové škole se vše, pomalu a potajmu, změní.

Nechat zpustnout venkovní plochy

Pokaždé je legrační vidět, jak dospělí sami sobě (a jiným) ztěžují život, protože věří, že se něco nedá dělat nějak jinak než jedním určitým způsobem. Škola má dvůr a ten je dlážděný nebo vyasfaltovaný, na něm stojí pár laviček a košů ze zinkového plechu. Možná je tam ještě kus trávníku s několika keříky. Pár prolézaček, které se brzy omrzí. Hotovo. A přitom to pořád stojí peníze a stres. Zametání. Mytí. Vyspravování. Postřiky trávy mezi dlažebními kostkami. Pokládání nových desek. Oprava prolézačky. Udržování pořádku. Sekání trávníku. Oprava sekačky. Nákup benzínu. Zhoršování klimatu. Nejjednodušší by bylo, kdybychom už vůbec nic nedělali a ponechali celý školní dvůr sobě napospas. Existují firmy, které mají obrovské frézy, kterými za jediný den dokážou seškrábnout celé dálnice. Taková nějaká by mohla nechat školní dvůr jednoduše zmizet. Za jediný den. Vespod je země. Pár rostlin, které se pokoušely provrtat se asfaltem. (Mnohé to dokážou.)

Teď přicházíte vy. S lopatami a kolečky. Předem si společně vytvoříte přibližný plán a pak se do toho můžete pustit. Na pozemku se objeví kopce a prohlubně, příkopy, rybníčky. V nich se po dešti hromadí voda, alespoň na čas. Potřebujete-li stromy — uřízněte výhonky vrby nebo odnože lísky a prostě je zapíchněte do země. Ostatní přijde samo od sebe. Nikdo se nemusí starat nebo uklízet. Cesty vzniknou z vašich vyšlapaných pěšinek. Vedou přesně tam, kam nejradši chodíte — do skutečného světa, do skutečného života. A už jen vyvěsit ceduli: Vstup výslovně přikázán. Děti za své rodiče neručí!

Udělat ze školního dvora městečko domečků

(viz také kapitola „Zástupy dětí do ulic“)

Uvidíte, že nastane něco, nač dříve nikdo nepomyslel: začnete se zabydlovat v divočině na školním dvoře. Neboť tady venku už to není totéž, co uvnitř — celé přesně naplánované, kontrolované, co má nad vámi dohled a říká vám: Takovými buďte! Když ne, přijde trest! Čím četnější budou na školním dvoře malé koutky, ať už si je vybudujete samy (sázet, sázet, sázet), nebo vzniknou samy od sebe, tím spíše si najdete skrýše a domovy. Nezapomínejte, že divoký školní dvůr, který patří vám, protože ho nemá pod kontrolou žádný dospělý, je plný možností. A možnosti znamenají: materiál. Ten k tomu taky patří. Větve. Tyčky. Kmeny. Provazy. Prkna. Plachty, celty (plachtovina). Rýče, kbelíky, pily, kladiva.

Jaké by to bylo? Učitel, který má dozor, už nekontroluje, jestli odhazujete papírky od svých Kinder-Pingui vedle koše, nýbrž vám ukazuje, jak se napíná provaz mezi dvěma větvemi. O co, že při přestávce úplně zapomenete na známky, které vám jinak hrozí každou vteřinu? Pokud ovšem nějaký politik nedostane nápad, že by se na vysvědčení dal zavést předmět „hraní venku“. S hodnocením. Anebo rovnou známka za „výkon v lidskosti“: dobře, dostatečně, nedostatečně.

Pořádat pravidelně „den venku“

Německý turistický svaz, v němž se sdružuje milion pumpky nosících a na čerstvém vzduchu se angažujících občanů, vznesl neochvějný požadavek — pět dní školy v uzavřeném prostoru je moc, jeden ubrat. Proto organizace vyzývá politiky všech stran, aby zcela změnili smýšlení! Ne reforma, ale revoluce! Čtvrtky bez výuky! A pak s dětmi ven. Bez osnovami nařízené přírodní lyriky v literatuře, zákona volného pádu ve fyzice, lezení v tělocviku, druhů půdy v zeměpise. Prostě jen tak ven. I když s tou básničkou to není zas tak špatné (v tom se mnou zcela určitě nesouhlasíte).

Existují dva způsoby, jak může probíhat škola venku — jako vyučování uspořádané kolem jednoho tématu. Například hledání rostlin v přírodopise nebo objímání stromů při etice. V podstatě něco jako rozšířené výlety. Anebo bez tématu. Prostě jen tak. Být zkrátka venku. Můžete začít třeba na nějaké louce. Učitel se začne pěkně potit. Co když mu zavolají rodiče a zeptají se, cože se jejich děti dnes naučily? Ale i na vás tak nějak dolehne stres. Nic nedělat? A přitom nechat smartphone v aktovce? A co teď? Nejdříve se určitě dostaví pořádné rozladění. Odvykací kúra! S odpovídajícími následky: to je děs! Jen si kecej! Provar. Podělaná škola. Doma u počítače bych teď v Crysis 3 měl už určitě multi-kill!

Pokud je váš učitel, nebo ať už vyrážíte s kýmkoliv, chytrý, vždy vás dovleče na to samé místo. Potom proběhne totéž co na školním dvoře proměněném v divočinu, jen rychleji, protože tam už jsou stromy, potoky, zarostlé kouty — začnete se zabydlovat ve svém domově. Začnete si hrát. Stavět. Lovit. Dýchat. Naslouchat. O to jde. Naučíte se cítit život ve svém srdci. Nic víc. To stačí. Všechno ostatní si lze v mžiku osvojit. I když učitelé vždy tvrdí něco jiného a úzkostliví rodiče jim věří. Pokud je člověk živý, je zdráv, a pokud je zdráv, je silný a umí se o sebe postarat. Můj syn se za čtyři měsíce v Itálii naučil italsky lépe než jakýkoliv maturant za osm let.

Den venku je den bez známek. Den bez účelu. Den nicnedělání. Den, který patří vám. Který vám učitelé darují. Kdy dar opětujete svou radostí. Den, kdy život ubíhá tak, jak byl stvořen. V jiskřivém, klokotavém víru.

Všude chovat zvířata

Vědci zjistili, že ve stresující situaci ve třídě je tím nejlepším uklidňujícím prostředkem pes. Pes, který tam prostě jen leží. Klesá vám pak krevní tlak. Prostě jen tak. Protože zvířata nám dělají dobře. To samozřejmě platí i o škole. Čím více se promění ve statek, tím lépe. Ale úplně nejlepší jsou psi. Protože pes je jediným zvířecím druhem, jehož životní prostor se nachází v lidské rodině. Ne v sibiřské tundře. Nýbrž ve vaší posteli.

V Německu je už několik školních psů. To jsou ale psi, kteří patří někomu, kdo je speciálně vycvičil a jezdí s nimi od třídy ke třídě. Je to dobré, ale nestačí to. Ve škole potřebujete svého vlastního psa. Nebo smečku! Do které přibudou také štěňata, každý rok v březnu nebo v září. Jóóó! (I tohle by mohl být další nápad proti disciplíně… jako ostatně většina mých návrhů… nejspíše se už nebudu moci ukázat v žádné škole…) Drobná vstupní branka, kterou pronikne trocha neposlušnosti, a ta pak zahájí velký převrat. Haló, psi ve škole? Kteří polehávají po chodbách a štěkají? Huňatí třídní pudli, které člověk může mít při písemce z matematiky na klíně, aby ho napadaly postupy řešení, a kteří panáčkují v menze?

Nezůstane tu kámen na kameni.

Co se týče ostatních zvířat — dobří jsou králíci, ovce, koně, osli. Čím méně jsou držená v klecích, tím lépe. Čím méně se prosazuje otroctví a čím více divočiny, tím lépe. Králíci a morčata pobíhající volně po školním dvoře; sedlák, který na školním dvoře chová ovce a nechává hordy dětí, aby je rozháněly — asi tak. Pryč z pečovatelských poměrů. Vzhůru do divočiny vzájemnosti. Pohlédnout si se zvířaty z očí do očí.

Přivést ne-učitele a ne-rodiče („peers“)

Učitelé chtějí, abyste nosily dobré známky (potom se domnívají, že odvádějí dobrou práci) a abyste je nerozčilovaly (pak mají svůj klid). Rodiče chtějí, abyste nosily dobré známky (potom se domnívají, že jsou skvělí rodiče) a abyste je nerozčilovaly (pak mají svůj klid). Z těchto důvodů se vám někdy chce ze školy a z domova odejít. Učitelé a rodiče tedy nejsou ideálními společníky pro suprové záležitosti. Ledaže předefinují svou roli. Toho ale mnozí nejsou schopni. Většina z nich se hluboko uvnitř sebe považuje za naprosto neschopné, a tak se musí nějak sebepotvrzovat. A protože je to tak namáhavé, chtějí mít stále klid. Tady se nedá nic moc dělat.

Pomoci vám mohou jiní dospělí. Tací, kteří si nenašli práci s dětmi proto, že si mysleli, že budou celé dny slýchat jen oukej, a pak zjistili, že děti se dají ovládat úplně ze všeho nejhůře a že po celý čas člověka nepotvrzují, nýbrž ho zpochybňují.

Jinými dospělými mohou být: sedlák od vedle. Šéf výrobny plastových dílů. Starosta. Dětský lékař. Fotograf z místních novin. Majitel zahradnictví. Advokátka v důchodu, která bydlí napříč za rohem. Zaměstnanec kriminálky. Tátův svobodný kamarád. Bezdětná literární agentka. Vaší fantazii se žádné meze nekladou. Můžete se zeptat každého, kdo je vám sympatický, a sympatický znamená — ten, který vás vidí.

Co byste jim měli říci? Oč jde? Aby si s vámi hráli. Přišli a byli tam. Dívali se. Cítili. „Měl byste chuť si s námi pár hodin týdně hrát?“ Bláznivé nápady přicházejí samy od sebe. Naproti tomu rodičům a učitelům vždy o něco jde. Bláznivé nápady pak samy od sebe mizí. Můžete se sejít a vytvořit malé skupinky. Vyrazit a oslovit zajímavé osobnosti. Ale možná to jednou napadne je samotné. Zajít do školy, zazvonit na ředitelku a říci: „Dobrý den. Chtěli bychom si hrát s vašimi dětmi. Kdy můžeme začít?“ Pokud ředitelka nemá plné kalhoty (je to k nevíře, ale stává se to), řekne: „Skvělé, to vás posílají přímo z nebe, udělejte si pohodlí, dáte si kávu nebo erární sušenku z plechovky?“

A pak se jednoho odpoledne všichni setkáte na školním dvoře a uvidíte, jak to půjde.

Zrušit známky

Další drobnost, která by vše změnila. Drobnost? Bylo by to, jako kdyby dospělí zrušili peníze. Úroky. Vše, co vede k tomu, že se nedostává dobrých věcí a nikdy nemáme čas. A protože školy jsou stát (tak jako policie) a stát taky nechce zrušit peníze, nezajásá, zruší-li nějaký ředitel ve škole známky. A nemám na mysli jen takové to tutlání jako v prvních ročnících základní školy, které mají hodnocení podle tabulek, jež se dá převést na 1 — 2 — 3 — 4 — 5. Ne, úplně pryč. Už vůbec žádné. Na konci základní školy lístek, na němž stojí: ví teď už tolik, že může na gymnázium. Kdyby už nebylo peněz, úroků, známek, a naopak na školním dvoře byla zvířata a rostliny, kde bychom se to octli? No právě. V ráji.

Založit si vlastní školu v divočině

Něco takového už existuje, ale spíše jen vzácně. Jedna taková obzvláště zajímavá leží severně od Berlína, v Blankenfelde: Die Freie Naturschule — Svobodná škola v přírodě. (https://www.freie-naturschule-pankow.de) Uskutečnila se zde řada nápadů, o nichž jsem hovořil. Psát se děti učí, když mají chuť. Zato celý den mohou vyrábět luk. A jsou pořád venku.

 

Jen se zeptejte rodičů i toho nejvlídnějšího učitele a několika čerstvě nalezených parťáků — „peers“. Všichni budou reagovat poněkud jednoslabičně. V podstatě-ano-ale. Neboť založit školu je dost těžké. Vlastně nepředstavitelně. V podstatě je to opravdová revoluce. A revoluce tu vždy fungovaly jen tak nějak napůl. Stát si dává pozor. Vše je holt oficiální. Státní. A stát nerad vidí konkurenci. Nedává peníze. Je skoupý na uznání. Vlastně by bylo mnohem lepší, kdyby se úplně normální školy začaly radikálně měnit. Jednoduše všechny. Nejen potrhlí exoti. Někdo ovšem musí začít. Založí-li si ale člověk školu sám, má pak veškerou svobodu. To, co vznikne, už nemusí mít mnoho společného s podáváním výkonů a učením, zato je to radostnější a více naplněno životem. Je tu jediný problém — pokud se nezapojí všichni ostatní, děti budou jednou muset přejít ze svobodné školy na státní, a to může být pěkně frustrující. O to více, čím se staly živějšími.

Zástupy dětí do ulic 

Zástupy dětí do ulic

Přestavba města z gruntu

„Člověk není hotov. Musí setrvat ve vývoji, být otevřený, i v životě, jako povznešené dítě, dítě stvoření, stvořitele.“ - Paul Klee

Když před nedávnem školka Berwick Fields v australském státě Viktorie renovovala část budovy, stavební dělníci na dvorku nakupili materiál. Zbytky, odřezky, odpad házeli na jednu velkou hromadu. Dřevo, hřebíky, nářadí — to vše tam bylo. Děti — ve věku mezi dvěma až sedmi lety — během přestávek na dvorku chvíli pozorovali lákavé počínání dospělých. Opravdoví stavební dělníci! Pak se chopily své příležitosti — ve vší nevinnosti začaly krást prkna a zřídily si vlastní staveniště. Vznikající objekt — imaginativní změť. Dokončení — nejisté.

Pedagogové školy Berwick Fields prokázali, že mají pevné nervy a jsou kreativní. S máváním rukama nezakročili (Bezpečnostně právní důvody! Nebezpečí úrazu! Hrozí žaloby!), jak by učinili jejich kolegové snad v každém vzdělávacím institutu na západní polokouli, nýbrž s úžasem přihlíželi. A viděli nakažlivé nadšení a živý zápal. Mnohá z děcek, která se činila při rekvírování prken, se nemohla dočkat přestávky. Obětavě pokračovala v kutění — a přihrnula se s toutéž neodolatelnou silou jako voda ženoucí se z horského úbočí.

Děti z volně dostupného materiálu vytvářejí ve vlastní režii vždy útulná místa — tak zní neuvěřitelně stálé pravidlo, které tato kniha následuje a jemuž chce ve společnosti zjednat novou svobodu. Děti si hravě budují svůj svět, to by mohlo platit téměř jako přírodní zákon, a každopádně jako princip lidské ekologie. Necháme-li je, pak vyvinou takřka geologickou sílu, mění krajiny a města a uspořádávají svět, jak jen je pro jejich život prospěšné. Je-li libo, lze tuto tvořivou lačnost popsat jako vrozenou poezii dětství nebo jako univerzálního inženýrského ducha. Na tom ale nesejde. Důležité je jen to, že dospělí, kteří by rádi vytvořili dětem vyhovující, a tím živý svět, mohou bez obav složit ruce do klína a vše přenechat přírodní síle dětí. Svobodné děti vždy znovu stvoří divočinu.

Australský experiment se stavbou domečků měl předchůdce na jedné škole v Lexingtonu v americkém státě Massachusetts. Učitel Mark Powell tam postupoval o něco systematičtěji — dal dětem k dispozici stavební materiál a vyčkával. Nemusel čekat dlouho, již za pár minut popadly děti první stavební díly.

Brzy se skoro veškeré žactvo věnovalo výstavbě jedinečného městečka domečků. Skupinky si horlivě stloukaly chatky. Výstavba městečka se ve škole stala hlavním tématem. Děti se již nepřicházely učit (dělaly to vůbec kdy?), nýbrž pomáhaly svému klanu dále budovat vesnici. Byla to hra — a současně vážná dospělácká věc. Vbrzku došlo k prvním teritoriálním konfliktům — chatky se prorůstaly, materiál se už zase „vypařil“. Kmeny utvářely koalice a kuly útočné plány. Do toho zasáhli učitelé a nejprve budování zarazili. Děti si nejdříve musely vyjednat pravidla mírového urovnání takovýchto konfliktů. I tuto agendu vytvořili společně žáci. Dospělí se starali jen o to, aby jednání neuvízla. Úplně sami od sebe, v tvořivé, dobrovolné hře žáci rozvinuli základní spektrum lidského jednání. Jejich malé komunity se staly prototypy starobylých národů, a příkladem perspektivy, tak jak existují již asi pět milionů let.

V této pasáži bych rád navrhl podobný, jen šířeji pojatý experiment — všem, kteří chtějí svou občanskou neposlušnost ve jménu živosti zahnat ještě o kousek dále, ale také komunitám, které vážně uvažují o tom, jak by se jim mohl podařit obrat k vytvoření města příznivého pro děti a pro život. Chtěl bych navrhnout, abychom za prostředky z rozpočtu na mládež a sport nesanovali hřiště podle DIN, ale abychom dětem přenechali část města, kde by si mohly dělat, co se jim zlíbí.

Přenechme urbanizaci dětem — tu a tam, na zvláštním, vybraném místě. Vše, co k tomu potřebují, je trocha materiálu. A k tomu své hlavy, srdce, ruce a nohy. A naše povzbuzení — úsměvný pohled, jenž říká: „Jste vítány. Začněte. Nikdo vás nebude hodnotit. Známky neexistují.“

Moje odpověď na palčivou otázku, kde by děti měly přijít do styku s divočinou a přírodou — a tím se svou vlastní živostí — tedy zní: tak, že samy obnoví město. Tak, že se opět ukážou být tím, čím jsou: divočinou a přírodou. Tak, že promění celou ulici, jedno celé místo v jeden jediný domeček. A tak, že je budeme následovat. Odpověď není v tom, že dětem dáme k dispozici místa, kam se mohou stáhnout (vybavená hřiště, přírodní zážitkové prostory, lesní školky, na nichž koneckonců ulpívá pověst segregujícího se ghetta). Odpověď tkví v tom, že samy děti coby divočina se opět pustí do díla, že začnou působit jako síly přírodního procesu.

Děti jsou kreativním potenciálem tvořivé přírody. Proto jejich jednání zároveň nikdy nemá předem daný výsledek — a tím se liší od jiných ctižádostivých didaktických, pedagogických nebo politických cílů. Je otevřené, jako růstové procesy rostliny, jejíž kořeny jako oddenky prorůstají půdou. Proplétají se s jinými kořeny, aniž by s sebou nesly předem daný obraz dokonalého stavu. Necháme-li je, děti vždy působí jako agenti živosti. A jako tací mohou i do mrtvě působící městské krajiny znovu zasadit život.

Chuť dětí vtisknout do světa prostřednictvím existujících materiálů svůj domov, se tak může stát transformační silou, která i nás — naši racionálně dospělou společnost — může dovést k nové formě udržitelného rozvoje. Takováto udržitelnost nezačíná u technických standardů. Definic hraničních a minimálních hodnot. Nenaslouchá vůbec žádné abstraktní myšlence. Následuje jedině živost. Neboť vše, co dodává živosti, dodává také udržitelnosti. Zdraví. Radosti. Délce života. Tato udržitelnost by následovala podněty dětí stejným způsobem, jako chytří architekti přizpůsobují novou síť cest v parku cestičkám, které si lidé sami spontánně vyšlapali a které se i tak neuvěřitelně shodují.

I tady nám děti něco ukazují — totiž to, že musíme svou představu perspektivnosti nutně obrátit vzhůru nohama. Nenazývejme ji již udržitelností, nýbrž oživením, „enlivenment“. Abychom pro něj našli kritéria, můžeme použít děti s jejich živostí jako pátrací psy. Na této formě živé udržitelnosti je zajímavé to, že sotvaco odlišuje od uměleckého díla. Promění-li děti ulici v jeden ohromný domeček, potom tam současně začne vznikat skulptura, umělecké dílo. Takové dílo ale nemá umělce, kterému by se dalo připsat. Je to proces tak jako procesy v ekologii, které nemají původce, ale přesto plodí výrazné subjekty, formy, jež ilustrují smysl života.

Plán tedy je — změnit ulici v megadomeček. A vy ho postavíte.

Aby člověk tuto myšlenku okamžitě uskutečnil, musí být synovcem starosty — jinak to chvilku potrvá. Avšak tak nějak jde o logické pokračování všech těch návrhů na to, jak úplně překopat svou zahradu, školu, čtvrť. Nebo obráceně — ve městě, které dětem jednou daruje celou ulici, aby si ji přestavěly, nezůstane nic jako dříve.

Tato cesta je ale předurčena pro dospělé. S povoleními, žádostmi, leštěním klik a spoustou frustrace. Tato kniha je vykročením daným směrem. Jsem si jist, že obec, která si věří, že může uskutečnit takovýto experiment, bude bohatě odměněna. Pozorností. Zájmem. Kritikou. Televizními štáby a vysílacím časem. Doma i v cizině. Což je vlastně ideální pro mé německé rodné město Berlín, „chudé, ale sexy“. Nebo pro průměrné centrum kdesi na venkově, kterému ubývá obyvatelstva. Dovedu si dost dobře představit, že takováto sama od sebe rostoucí instalace má téměř christovský efekt — jako v roce 1991, kdy uvedený americký umělec zahalil berlínský Reichstag do ohromné akrylové fólie.

Co potřebujeme? Povolení, cedule se zákazem parkování, dobré pojištění, pár kubíků dřeva a drobných dílů, několik dospělých, aby dělali křoví, a tři týdny času — třeba o letních prázdninách. A pak už uvidíte.

Nejprve se daný úsek ulice uzavře dopravě. Poté si rozdělíme materiál — prkna, dřevěné hranoly, provazy, dráty, šrouby různých velikostí, hřebíky, plachty, fólie, pily, kladiva, elektrické vrtačky a šroubováky. Zbytek už nepodléhá žádným plánům. Na řadě jste vy. Nalaďte se na to: možná se zpočátku dostaví fáze dezorientace a rozmrzelosti. Celá ulice vám leží u nohou! Asfalt, kameny, nic z toho asi není nějak zvlášť vábivé. Vy ale nemusíte dělat nic, tak jako tak vás to vtáhne, a nějak prostě začnete. Jedinou podmínkou je to, že pomocí nářadí nebudete nic ničit, nýbrž něco stavět.

Konstrukční fáze může trvat dva až tři týdny. Poté bude instalace další měsíc volně přístupná k prohlídce. Následně bude s vaším přispěním rozebrána (za což si na oplátku můžete ponechat stavební materiál a použít ho na svém domečku).

Nabourejte se do svého hřiště

Nabourejte se do svého hřiště

Ze zajetí vybavených hřišť do světa, který vytváříme sami

„Aby nějaké místo mohlo mít na děti magický účinek, musí tam mít možnost řádit a ničit. Tedy lézt na stromy, patlat se v blátě, chytat zvířata, promáčet se — opustit všechny cesty.“ — Robert M. Pyle

Kde je ve městě místo na hraní? Samozřejmě na hřišti

Berlínský „Zákon o veřejných dětských hřištích“ („Gesetz über öffentliche Kinderspielplätze“) počítá s jedním metrem čtverečním hrací plochy na každého obyvatele hlavního města. Jeden metr na každého Berlíňana! Teoreticky bych tedy mohl vstoupit na oplocenou plochu hřiště na Stuttgarter Platz v Charlottenburgu, plného dětí z dobře situovaných rodin, ve chvíli, kdy se tam děti s vycpanými zadečky přetahují o lopatky a s chutí se s nimi tu a tam praští, zatímco matky klábosí, s kelímkem chai latte z baru odnaproti na svůdných kolenou. Mohl bych si, sledován podrážděnými pohledy, stoupnout do pískoviště, prstem do písku okolo svých nohou nakreslit kruh a zvolat: „Tohle je moje místo na hraní! Tenhle metr čtvereční patří mně!“ Panika. Pronikavé výkřiky. Bleskový úprk z ohroženého areálu. Pravděpodobně by rychleji dorazil někdo z městského úřadu, ne, SEK („Spielplatzeinsatzkommando“ — policejní jednotka rychlého nasazení pro hřiště), aby mě zajistili, ještě než by pohledné matky stačily vypít své latte.

Děti na hřištích podléhají silnější kontrole než opečovávaná populace páťáků na hodině latiny. Tuto kontrolu vykonávají dvě mocnosti — rodiče a chůvy, kteří po hektickém shoppingu v sobotu ráno sledují děti při každém pohybu. A stavební normy, podle nichž lze zakládat herní prostory. A ty jsou velmi úzce vymezené, jak nás poučí pohled do Wikipedie: „Veřejná hřiště a tamější hrací zařízení musí v Evropské unii od roku 1998 odpovídat evropské normě DIN EN 1176 a 1177. Rovněž je třeba dodržovat DIN 18034 (požadavky a pokyny pro plánování a provoz) a pro hřiště ve školách a školkách poučení GUV (,Gemeinde-Unfall-Versicherung‘ — pojištění odpovědnosti obcí).“  

Moderní herní zařízení mají na jedné straně umožnit dětem optimální zkušenost pohybu a na straně druhé co nejvíce minimalizovat riziko nehod. Jsou proto stabilní, velmi kvalitní, bezpečná a — nudná: vyslanci všeobecného pedagogického poselství: „Víme lépe než ty, jaký jsi. Přizpůsob se. Když selžeš, odpovědnost neseš jen ty sám.“ I tady dochází k dvojné vazbě („double-bind“) pedagogiky: rozmanitá hrací zařízení sugerují: „Tady na nás děti někdo strašně moc myslel!“ Ale podprahové poselství prefabrikovaných konstrukcí je jiné. Je posouzením toho, co je povolený obsah dětské fantazie — a tím aktem násilí. Děti na to reagují po svém — tím, že tam nechodí. Návaly na hřištích v zámožných ghettech uvedených velkoměst mohou působit mylným dojmem jen zpočátku. Koneckonců rodiče své drobečky v plenkách rovnou vyloží z Volva V70, aniž by jim dali na výběr. A potom tam je taky kolem dokola plot. Krom toho na mnohých místech alternativní oázy prostě nejsou.

Jinak to ale vypadá v zábavních arénách méně udržovaných, chudších čtvrtí. Zařízení ze začátku 80. let, z bezpečnostních důvodů odšroubované houpačky, prázdno. Žádné děti. Stručně — zhroucený ekosystém. Každý dospělý, jenž sem zabloudí, v duchu počítá s tím, že — se svým natěšeným dítětem na ramenou — narazí na odhozené jehly.

Průzkumy ukazují, že děti upřednostňují divoké hrací plochy před umělými. Zpráva mládeže o přírodě („Jugendreport Natur“) uveřejněná v roce 2010 marburským přírodním sociologem Rainerem Brämerem ukazuje, že sedmdesátiprocentní většina si nejraději hraje v nekontrolované, nestřežené přírodě, mezi rostlinami, které samy rozhodují o svém osudu, a zvířaty, jejichž opatrnost a plachost je důkazem jejich volnosti. Vše je tu zdarma — na rozdíl od částek, které spolyká normované hřiště. Na poměrně rozměrnou volnočasovou prostoru jde z obecního rozpočtu více než 100 000 euro — a ročně ještě k tomu 5 000 euro na údržbu.

Kdyby si dítě mohlo vybrat mezi hřištěm podle DIN EN 1176 a zpustlým pozemkem s altánem a rozpadlou stavbou, téměř pokaždé by se rozhodlo v neprospěch hřiště. Stejně tak jako by si téměř nikdy nevybralo školu, v níž se má učit o „realitě“, pokud by jako alternativu mělo tvořivou hru, uprostřed reality a zcela bez známek. Co tedy chybí našim hřištím? A jak můžeme tyto nedostatky odstranit?

Má-li se svět stát pro děti plodným, nesmíme předem určovat výsledek. Musíme jim ponechávat volný prostor. Jakoby nahodile, z naší strany zcela neplánovaně, nechat povalovat různý materiál, jenž inspiruje všechny smysly. Taková houpačka je skvělá — ale park s konstrukcemi, kolotoči a kovovými šibenicemi se podobá dálnici táhnoucí se podél svodidel, po níž fantazie může svištět jen jedním směrem. Květy rostou na okraji, z vozovky nejsou vidět.

V obytných čtvrtích, v těch módních s přeplněnými volnočasovými areály i v těch tristních s hřišti ležícími ladem, potřebujeme dekonstruovat hřiště. Oživit mrtvé. „Grassroots“ revoluci (tedy revoluci zezdola) hravého smyslu. V dětských TÜV ghettech potřebujeme takovou odvahu a poctivost, jakou předvedl např. umělec Joseph Beuys se svým projektem 7 000 dubů pro město Kassel, v němž tyto pomalu rostoucí rostliny s podprahovou sugestivitou ve svém okolí změnily atmosféru. Přesně toho jsou schopny i naše děti. Musíme jim ale otevřít dveře.

Proto představuji ideje revoluce na hřištích — „Nabourejte se do svého hřiště“ — jež by se mohly stát zárodky tvůrčí svobody. Nevytyčují přesně narýsovaný alternativní program, nýbrž přinášejí nové podněty směřující na ona citlivá místa, na nichž malá změna dokáže obrátit celý systém vzhůru nohama. Filozof Gregory Bateson to nazval „rozdílem, na němž záleží“. Právě v tom viděl znak toho, jak živí tvorové zacházejí se svým prostředím.

Dost bylo beznaděje. To se snadno řekne, když stojíte mezi zrezivělou prolézačkou a zaručeně beznehodovou pirátskou lodí v lahvi, vystavěnou přesně podle komiksu Kapitán Modrovous. Jak jen tady člověk může dát věci do pohybu? Mohu jen neustále opakovat — jediné, co nám chybí, je odvaha. Obrátit něco úplně naruby není vůbec tak těžké. Člověk jen musí najít to správné místo. To je genialita mnoha lidí — mají smysl pro takováto slabá místa.

Například já. Nedávno jsem jel autem přes retardační práh v jedné zóně 30 km/h. Vyčníval z něj na šířku půlky dlaně dlažební kámen. Ten tam zapomněli stavitelé silnic. Uvízl jsem přední nápravou, a bim bam!!!, kolo se utrhlo, motor bouchl, převodovka na kusy, sedadlo spolujezdce se vylomilo z úchytu, airbagy vystřelily, všude kouř, roztříštěné sklo, táhlý tón klaksonu, moře oleje na silnici. Emma, Max a já jsme vylezli celí vyjevení. Pes se v poslední chvíli zachránil skokem z předního sedadla, jinak by dostal airbagem po hlavě. Nemám ponětí, jak o tom věděl. Každopádně to bylo to správné místo pro mé staré volvo. Systémově vzato. Takříkajíc ventil, kterým se dá vypustit vzduch naráz. Nabourej si své volvo. Teď jezdím tramvají.

Honem vodu

My, živé bytosti, se skládáme ze dvou třetin z vody. Stejně jako zemský povrch. Voda nás kolébá, voda nás vyplňuje, voda nás utěšuje. Voda nás — a všechny věci — proměňuje. Smícháme-li je s vodou, svět je jiný. To vědí dokonce i žížaly, které po pořádném lijáku vylézají ze země. Proto se bez vody nedá venku dost dobře hrát. První věc, kterou by úřad TÜV pro kontrolu DIN musel nainstalovat na místě budoucího hřiště, je kohoutek. Pumpa. Studna. A pak se už dámy a pánové mohou vlastně jen opřít a sledovat, co se stane. Moje proroctví — vodovodní kohoutek plus nevyužívaná plocha plus děti se rovná radostné blbnutí v blátě.

Musí tu tedy být vodní zdroj. Není nic snazšího — na ulicích jsou všude položené vodovody. Na ty se dají — jako například v Berlíně v mnoha uličkách v centru — napojit pumpy nebo kohoutek, který při každém použití pouští vodu na 20 vteřin (jako umyvadla na dálničních odpočívadlech), nebo malý bublající ventil, z nějž se neustále řine malý čůrek, který se na písku rozšiřuje do bahnité delty.

Teď máte svůj vlastní potok! Zurčí-li vaším hřištěm potůček v zákrutech, které si sám vytvořil, nemá to daleko do skutečného ráje. Můžete měnit tok vody nebo přihlížet, jak sám mění tvar, můžete vytvořit mělčiny a hluboké výmoly, přivábit sem rákos a žáby. Plýtvání vodou? Spíše oběhové hospodářství. To, co vychází z vodovodu, je spodní voda, která na vašem dobrodružném úhoru prosakuje zpět do půdy.

Voda je počátkem i koncem. Úřady by mohly rezavé kolotoče nechat tam, kde jsou, jen kdyby na hřiště nainstalovaly nějaký vodní zdroj. Že je to drahé? Á, to je zajímavé. To je vlastně takové malé cvičení v aplikované spravedlnosti — nepatří snad voda na této zemi všem? A patří-li všem, nenáleží potom i vám, dětem?

V tomto ohledu byste si mohly přivést vodu samy. Jako hasiči. Znáte přeci ty modré, hranaté cedule na plotech a zdech domů, s bílým T a čísly. To jsou značky nejbližší přípojky. Tam se dá napojit hadice, a můžete to spustit, nejprve alespoň tak na zkoušku. Nejdříve se ale zeptejte, než odtáhnete poklop! Možná vám hoši z hasičské jednotky pomůžou. A zatímco schvalování pumpy na hřišti chvíli potrvá, město uspořádá slavnost vody a bláta…

Bahnité jámy místo studní: díky fantazii, fólii a filtrační textilii

Samozřejmě to také můžete převrátit. Všude ve městě přeci jsou vodní zdroje. Totiž kašny, fontány, bublavé nádržky. Bývají na nich přišroubovaná upozornění, jako „Inteligentní lidé neházejí nic do vody ani do ní nestrkají části svého těla. Pro ty méně inteligentní je zde tato cedule“. Už je to tu zas. Hodnocení na celé čáře. Inteligentní jsou prý ti, co poslouchají. Zív.

V létě navzdory takovýmto upozorněním vidíme rodiče, kteří své malé děti koupou v kašnách. Pokrokové obce pro tento účel zřídily stříkací fontánky, které na stisk tlačítka skrápějí dlažbu, jak je tomu na Léon-Jessel-Platz nebo Nauener Platz v Berlíně. Děti se tam brouzdají po kamenech. Co chybí? Blbinky a bláto! Potřebujeme písek! To je totiž druhá komponenta univerzální hravé formovatelnosti. Tak jako na vyprahlé poušti hřiště umožní život teprve voda, stejně tak městskou kašnu oživí teprve písek. Dalo by se to nazvat „Nabourejte se do své fontány“ — vyprojektujte si vlastní pláž na dlažbě!

Potřebujeme: filtrační podložky ze zahradních potřeb (aby se neucpaly odpadní kanály, to by milé dámy a pány z úřadu pro podzemní a vodní stavby proměnilo v zuby cenící vampýry), fólii (aby se utvořil rybníček) a náklaďák písku. Stojí 100 euro. Umíte si představit otevřená ústa ostatních dospělých a jejich dětí poté, co se dlažební sprcha náhle promění v útěšný močál? Umíte si představit, že to najednou ve všech hlavách začne šrotovat — jaké by to jen bylo, kdybychom tohle kamenné náměstí vyměnili za mokřinu?

Suť prosím složte zde

Dříve, již je tomu celá věčnost, v mlze dávnověku, kdy jsem sám byl dítě, se každé dva měsíce konal odvoz neskladného odpadu. Sousedi tehdy postavili před dveře vyřazené, ale ještě stále perfektně zachovalé sedací soupravy. Prkna. Krabice hřebíků. Televizory. Proutěná křesla. Role pletiva. Půl noci jsme se my děti mohly přetrhnout, jen abychom mohly šmejdit a žasnout. Štípnout materiál na náš domeček a nandat ho do nalezeného kolečka. Na několik slastných hodin při setmění jaksi patřilo všechno všem.

O co, že vaše hřiště ožije, nebudou-li dospělí dávat své staré věci do sběrného dvora, ale vám. Nebo když vám tam sběrna tříděného odpadu vyklopí kontejner se starým dřevem. Že je to smetiště? Ale jen pro dospělé, kteří vždy stáhnou půlky a nevědí, jaký je to pocit mít v hrudi živé srdce. Že je to nebezpečné? No jasně. To taky musí. Kdopak si chce hrát ve světě, v němž už nic není nebezpečné? Samozřejmě vyjma paralyzujícího pavouka v The Elder Scrolls, kterého složíte elfími šípy…

Ohniště pro planoucí srdce

Pro shromáždění v divočině je potřeba oheň. Pro zahřátí. Na opékání malých zvířat. Na pečení placek z mouky na horkých kamenech. Aby se, když se začne stmívat, dalo snít a zřít, že svět ve svém nitru jen tak plápolá a žhne živostí. Zkuste to ale někdy vysvětlit nějakému dospělému.

Oheň je nebezpečný a zlý a bezpodmínečně povolený až od osmnácti! To má dlouhou tradici. Stojí to tak v tajném slabikáři výchovy německých dětí, „Ježipetrovi “. Kde rodiče nechají svého Kašpara vyhladovět, protože nesní celý talíř? Ano, taky vám to vaše matka předčítala? A připadalo vám to tak nějak normální? Mně též. I mým dětem. A mým rodičům taktéž.

Přesně tak. Když jsou totiž člověku dva roky, připadá mu normální vše, co dělají rodiče. Neboť jsou velcí a dospělí!!!, kdežto vy nemáte ponětí. A když vám předčítají, napůl vážně, tak nějak nenuceně, ale přeci jen se soustředěným výrazem v obličeji, třeba aby motivovali k řádným stravovacím návykům, že: „Čtvrtého dne k pláči nutká, / Kašpar že je jako nitka. / Sotva dvě tři kila vážil. / Na pátý den Kašpar dožil.“ — tak se to ve vás usadí. Někde v hloubi, kam už později nikdy nezavítáte. Do té doby, než to budete předčítat svým vlastním dětem. A mluvit zvesela, přitom se ale tvářit vážně.

A potom se vám samozřejmě také vštěpuje, že „nůž, vidlička, nůžky, světlo (tedy oheň) nejsou pro malé děti“. Vidlička a nůžky, nu ano. U těch už vaši rodiče párkrát i udělali výjimku. Ale oheň? Vždyť jste se u domečků dočetly, že opravdoví malí uprchlíci si obstarávají teplou stravu sami. A přitom jsou vaši kolegové celkem rozumní. Za mnohaletou existenci skautů, mládežnických táborů a táborů v divočině došlo stěží k nějakým nehodám, které by stály za zmínku. Jasně, drobné popáleniny. A taky řezné rány při řezání. Odřeniny při lezení. A vůbec, vaše kůže je přece vaším deníkem. Je-li popsaná, máte se dobře.

Co potřebujete k rozdělání ohně? Vyskládejte kruh z kamenů, uvnitř vyberte trochu půdy. Ne příliš hluboko. Potom tam dejte suchou trávu (té opravdu hodně) nebo odumřelé stonky šťovíku, bodláků, kopřiv, vratiče. Vše, co dobře hoří a dá se lámat. Přes to pár suchých větví. Čerstvé dřevo ze stromu nehoří. A když to všechno vzplane (no, kdepak jen máte sirky?), můžete navrch položit jednu nebo dvě silnější větve.

Nevidět les pro samé stromy

Sportovní náčiní — super. Pingpongový stůl — paráda. Pokud je stoprocentní bezvětří, dá se i použít. Jinak se na něm vždy dá odfrknout, zatímco ti nejmenší sbírají semena šťovíku, ze kterých pak kvazi vaří kvazi polévku. Co je ale žalostnější než takový ten stůl z vymývaného betonu uprostřed vylidněné normované pouště? Vzpomínám si na nekonečná klání v ping-pongu za domem. Nebyla ničím jiným než zprávou tíživé beznaděje.

Podle zákonů o hřištích připadá na sport určitý podíl ploch. Ten ale sotvakdo využívá. Občas přijede sekací traktor, aby se zabránilo tomu, že vše zaroste a vznikne les. Proč vlastně? Les by byl přeci prima! Je to totéž jako se školním dvorem: — dost bylo opečovávání. Dost bylo nákladů. Obecní pracovníci, aby nepřišli o